Co je to Capoeira

Capoeira představuje unikátní kombinaci tance, akrobacie a netradičního boje. Je to umění s osobitou filozofií. Souboj dvou soupeřů je možné nejlépe definovat jako předstíraný boj, tedy hru založenou na improvizaci. Důraz je kladen zejména na plynulost souhry pohybů obou hráčů, což v kombinaci s hudbou a zpěvem činí capoeiru bojovým uměním, které je atraktivní nejen pro zúčastněné, ale i pro diváky. Capoeiru není možné jednoznačně přiřadit do kategorie bojového umění či folklóru. Možná právě díky svému netradičnímu přístupu vděčí v současnosti za titul nejrychleji se rozvíjejícího bojového umění na světě.

Historie Capoeiry

Odkud vlastně capoeira pochází? I když nikdo nepopírá, že capoeria se do své současné podoby vyvinula v Brazílii, mnozí odborníci v tomto směru vidí původ capoeiry na africkém kontinentu – to hned z několika důvodů. Faktem je, že od prvního vylodění Evropanů v roce 1500 bylo do Brazílie násilně odvlečených 3,5 miliónů původních afrických obyvatel. Většina slov v capoeiře je odvozena z řeči afrických kmenů. Některé rituály jako např. Ngolo kmene Mucope, je možné považovat za jakési předchůdce tohoto brazilského bojového umění. Jiným, i když nepřímým důkazem, je skupina bojových umění velmi podobných capoeiře, které mají svůj domov v jiných částech „Nového světa“. Na Martiniku existuje sport I´aqya, na Kubě zase Maní. Tyto sporty zahrnují akrobacii a předstíraný boj za rytmu hudby. Na Trinidadě je známý boj s tyčkami nazvaný Kalinda, jenž je velice podobný brazilskému tanci maculele. První zmínka o capoeiře – jako boji – je datovaná od roku 1770. V roce 1809 byla založena královská policie, která pronásledovala capoeiristy v Brazílii a nebýt několika málo oblastí, kde se capoeira zachovala, bylo by toto umění dnes již pouhou vzpomínkou. V období 1809 – 1889 probíhaly zuřivé boje mezi policií a capoeiristy. Po vyhlášení republiky roku 1889, špatná pověst capoeiristů vedla k tomu, že o rok později byl vydán zákon zakazující praktikování capoeiry, což mělo za následek ještě větší postihy ze strany policie.

V roce 1927 založil Mestre Bimba první oficiální akademii pro vyúku capoeiry jako bojového sportu. Mestre Bimba vyvinul systém výuky capoeiry a přístup k samotné hře, který byl výrazně odlišný od tradičních forem capoeiry. Tento styl se začal nazývat regional. Založení první akademie inspirovalo Mestre Pastinhu, který – v protikladu k této inovační tendenci – se snažil zachovat tradiční přístup pro výuku a praktikování capoeiry. Tento styl se nazýval angola. Roku 1972 byla capoeira oficiálně vyhlášena brazilským národním sportem. Poháněni vizí nového moderního sportu začali Bimbovi studenti v 50. letech otevírat akademie po celé Brazílii. Města Rio de Janeiro a následně Sao Paulo se staly centrem pro růst tohoto nového hnutí. V pol. 70. let bylo již velké množství akademií po celé Brazílii. V této době první mistři začali šířit a vyučovat capoeiru v USA a Evropě. Rozdíl mezi styly regional a angola byl nejvíce citelný ve 40. až 70. letech 20. století. V současnosti se vyvinul nový trend, který se pokouší sjednotit obě školy pod mottem: „capoeira é uma só – je jen jedna capoeira“.Spojuje přístup stylů angoly, která si více zachovává staré tradice, s otevřeností regional vůči inovacím a novým trendům. V minulosti měl každý capoeirista dvě nebo tři přezdívky. Policie znala všechny capoeiristy podle těchto přezdívek, ale jejich skutečné jméno neznali. Což mělo za následek, že je bylo mnohem těžší zatknout. Tato tradice pokračuje dodnes – každý capoeirista má svou vlastní přezdívku.

Fyzická hra zachycuje pouze jednu třetinu toho, co pojem capoeira představuje. Hudba a zpěv jsou dva neodmyslitelné aspekty, bez kterých by samotná hra byla jen bezduchým kopáním do vzduchu. Hráči získávají energii potřebnou pro své výkony od osob v rodě, které zpěvem a potleskem inspirují oba soupeře. Základním hudebním nástrojem je berimbau – strunný nástroj připomínající luk. Berimbau určuje tempo hry. Představuje jakýsi vnitřní rytmus capoeiry, kterým se každý hráč řídí. Většinou se používají tři berimbau, přičemž každá může hrát jiný rytmus. Mezi další nástroje patří ještě pandeiro (tamburína),atabaque (velký buben), agogo a reco-reco ( škrabka vyrobená z bambusu). Písně v capoeiře mají různou tématiku. Většinou opisují aktivity v rodě. V minulosti byly mnohé písně v rodě improvizované, ale tato tendence se postupem času vytrácí. Jiným typem písně je tzv. ladainha, která se zpívá na začátku a hráči v ní obyčejně vzdávají úctu svému mistrovi. Zpěv v rodě má dvojí význam. V prvním případě oživuje hru a dává celé capoeiře kulturnější podobu. V druhém případě udržuje naživu tradice, které by se jinak z capoeiry vytratily. Jak v minulosti, tak v současnosti, se vědomosti v capoeiře především přenášely ústním podáním a písně jsou jedním ze způsobů, jak mistří předávají své vědomosti dále.